Čau Aničko, vítám tě u rozhovoru. Nejdříve se prosím více přibliž fanouškům. Znají tě z brány pod maskou s #26. Co bys o sobě prozradila dál? 

Mimo florbal se pohybuju ve světě eventů. Pracuju v Magenta Experience Centru, kde se věnuju produkci akcí a všemu, co je kolem jejich organizace potřeba. Pocházím z Třebíče a obecně nerada sedím na místě. Když zrovna nejsem na tréninku nebo v práci, většinou mě najdete u nějakého sportu. Ráda zkouším nové věci a pohyb je pro mě asi ten nejlepší způsob, jak vypnout hlavu. 

Jak bys jedním slovem popsala uplynulou sezónu? 

Bouřlivá. 

A teď to rozveď. Jaká tedy byla uplynulá sezóna? 

Začátek sezóny vypadal poměrně dobře a vstoupily jsme do ní několika povedenými zápasy. Pak ale přišlo náročnější období, kdy jsme šly proti silným soupeřům a zároveň si všechno potřebovalo sednout i kolem nového realizačního týmu.  

Myslím si, že zlom přišel někdy kolem vánoční pauzy. Začaly jsme si víc věřit, našly jsme systém, který nám fungoval, a postupně přibývaly zápasy, na kterých jsme si dokázaly, že umíme hrát dobrý florbal. I když nás nakonec čekalo play-down, podařilo se nám sérii zvládnout 4:0 a sezónu zakončit pozitivně. O to cennější bylo vidět, že práce, kterou jsme během roku odvedly, nakonec přinesla výsledky. 

Jaký moment podle tebe rozhodl o tom, že A-tým žen nesplní předsezónní cíl a bude jej opět čekat play-down? 

Nemyslím si, že existoval jeden konkrétní moment. Spíš se postupně nasčítalo víc okolností. Na podzim jsme ztratily několik zápasů, ve kterých jsme mohly bodovat, a dlouhodobě jsme bojovaly i samy se sebou po mentální stránce. 

Když se ohlédnu zpátky, mrzí mě hlavně některé zápasy s týmy, proti kterým jsme mohly vytěžit víc. Občas rozhodl jeden nešťastný moment nebo gól v nevhodnou chvíli. Nebyl to jeden zlom, ale spíš série situací, které se tentokrát nepřeklopily na naši stranu. 

V play-down jsi dostala možnost odchytat všechny čtyři zápasy. Jak to vnímáš? 

Původně jsme byly domluvené, že půjdu do prvního utkání. To se povedlo, stejně jako druhý zápas, a tak jsme se rozhodli na tom dál stavět. Měly jsme pocit, že tým funguje dobře, všechno si sedlo tak, jak mělo, a nebyl důvod do toho zbytečně zasahovat. V takových chvílích se člověk snaží držet toho, co přináší výsledky, a věří, že na předchozí povedené výkony dokáže navázat i v dalších zápasech. 

Jsem moc ráda, že jsem tu důvěru dostala. O to víc mě těší, že jsme sérii zvládly dotáhnout do úspěšného konce a že jsme společně splnily cíl, který jsme před sebou měly. 

Brankářské duo tvoříš s Klárou Makyčovou. Jaká jste dvojka? Panuje u vás nevraživost a soupeření o místo nebo se podporujete? 

Každá chceme chytat, to je asi přirozené. Zároveň ale víme, že na prvním místě je tým. Myslím si, že spolu fungujeme velmi dobře a žádná nevraživost mezi námi rozhodně nepanuje. 

Naopak máme každá trochu jiný styl chytání a jiný pohled na některé situace, což může být ve výsledku výhoda. Během sezóny se navíc postupně zlepšovala komunikace kolem různých rozhodnutí, takže všechno fungovalo čím dál lépe. Ve finále jde hlavně o to, aby tým uspěl, bez ohledu na to, kdo zrovna stojí v brance. 

Kdy sis poprvé uvědomila, že chceš být brankářka – co tě k tomu přitáhlo? 

Sport byl u nás doma vždycky přirozenou součástí života. Od malička jsem se věnovala různým sportům, ale brankáři mě vždycky něčím fascinovali. Líbilo se mi, že mají trochu jinou roli než zbytek týmu. Jsou součástí kolektivu, ale zároveň tvoří takovou vlastní kategorii.  

I když jsem začínala poměrně pozdě, vlastně až na střední škole, rozhodla jsem se do toho jít naplno. Začínala jsem v Jihlavě a postupně mě ten sport pohlcoval čím dál víc. Možná je to i důkaz, že na některé věci není nikdy pozdě, pokud člověka opravdu chytnou. 

Co je na pozici brankářky to nejvíc specifické, co si ostatní často neuvědomují? 

Asi mentální stránka. Většina lidí vidí zákroky a góly, ale už méně to, jak moc si brankář dokáže některé situace vyčítat. 

I když za inkasovaný gól nemusí nést hlavní vinu, stejně si ho často přebere po svém. Naučit se některé věci pustit z hlavy a neposuzovat každou situaci jen podle výsledku není vždycky jednoduché. 

Co ti běží hlavou, když čelíš samostatnému nájezdu? 

Popravdě toho moc není. Nájezd je strašně rychlá situace a není čas na dlouhé přemýšlení. Pokud mám možnost, poradím se předem s holkami, protože soupeřky často znají lépe než já a dokážou odhadnout, co by hráčka mohla zkusit. 

Pak už se snažím hlavně soustředit na míček, zůstat klidná a udělat maximum pro to, abych byla ve správný moment na správném místě. A zároveň si připomínat, že dobře zahraný nájezd bývá často výhoda pro útočníka, takže není důvod se z jednoho gólu hroutit. 

Je tlak uvědomit si, že jsi poslední naděje, která může zabránit gólu? 

Spíš bych to nazvala zodpovědností než tlakem. Když útočnice nedá šanci nebo se nepovede přihrávka, hra pokračuje dál. Když udělá chybu golman, většinou je to okamžitě vidět na výsledku. 

To samozřejmě člověk vnímá. Ale zároveň je florbal pořád kolektivní sport. Pokud se něco nepovede, není to nikdy jen o jednom člověku. Postupem času jsem se naučila s tím pracovat mnohem lépe a nebrat na sebe víc, než je potřeba. 

Pamatuješ si nejvíc emoční zápas letos, který jsi odchytala? 

Určitě poslední zápas play-down proti Dobrušce. V sérii jsme vedly 3:0 na zápasy a měly jsme možnost ji definitivně ukončit. Samotný čtvrtý zápas byl ale neskutečně vypjatý. Ještě v posledních vteřinách byl stav 2:2, ale naštěstí chvíli před koncem se mi podařilo přidat několik důležitých zákroků a pak se podařilo holkám vstřelit vítězný gól jednu sekundu před závěrečnou sirénou. V tu chvíli z nás všechno spadlo a emoce byly opravdu obrovské. Navíc jsem byla vyhlášená hráčkou utkání, takže na tenhle zápas budu vzpomínat ještě dlouho. 

Jak bys zhodnotila atmosféru v týmu? 

Jako jednu z našich největších předností. Máme opravdu přátelský kolektiv a myslím si, že je to dneska možná vzácnější, než se zdá. 

Dokážeme se navzájem podpořit, když se daří i když se nedaří. Nemáme mezi sebou výrazné skupinky a přijde mi, že si každá bez problému sedne s každou. To je něco, čeho si na našem týmu hodně vážím. 

Jak prožíváš letní přípravu? Máš ji taky nejradši až ve chvíli, kdy skončí? 

Řekněme, že vytrvalostní běhy nejsou moje životní láska. Možná za to může i minulost v atletice, kde jsem si běhání užila až až. 

Na druhou stranu posilovnu mám ráda a baví mě sledovat, jak se člověk posouvá. Ale budu upřímná, nejradši mám stejně chvíli, kdy letní příprava skončí a vrátíme se zpátky do haly. Kvůli tomu ten sport přece hrajeme. 

Do uplynulé sezóny naskočil tým s novým realizačním týmem. Jak ho hodnotíš? 

Každá změna potřebuje čas. Na začátku to možná vypadalo jednodušeji, ale postupně jsme si všichni museli nastavit očekávání a poznat, jak kdo funguje. 

Myslím si, že nový pohled týmu určitě pomohl a přinesl spoustu užitečných věcí. Chvíli trvalo, než si všechno sedlo, ale to je podle mě naprosto přirozené. Teď už máme za sebou první společnou sezónu a bude zajímavé sledovat, kam nás ta spolupráce posune dál. 

Na co bys nalákala diváky do příští sezóny? 

Určitě na to, že máme vyšší ambice než bojovat v play-down. Chceme se posouvat tabulkou nahoru a předvádět kvalitnější výkony. 

Navíc nás čekají zajímavé zápasy proti silným soupeřům a liga se zase trochu promění. Přicházejí nové hráčky, některé i ze zahraničí, takže bude určitě na co koukat. A od nás můžou fanoušci čekat hlavně bojovnost, kterou se budeme snažit přetavit v co nejlepší výsledky.

Aničko, děkujeme za rozhovor a přejeme ti všechno nelepší do nové sezóny!