Linda Hyksová patří mezi hráčky, které mají s Florbalem Židenice spojenou velkou část své sportovní cesty. V růžovo-černém dresu poprvé nastoupila už v roce 2012 a během své kariéry zažila s klubem řadu důležitých momentů – od prvních extraligových kroků až po návrat mezi elitu po několika letech.

Za Židenice odehrála desítky extraligových utkání, nasbírala 121 bodů a v posledních sezonách pomohla týmu nejen svými výkony, ale také zkušenostmi, které předávala mladším spoluhráčkám. Nyní se rozhodla uzavřít svou extraligovou kapitolu a v rozhovoru se ohlíží za cestou plnou výzev, vítězství, přátelství i nezapomenutelných okamžiků.

Ahoj Lindo, zdravím tě u rozhovoru. Končí jedna velká kapitola tvé sportovní kariéry. Pojďme se ale vrátit úplně na začátek. Jak ses dostala do Židenic a vzpomeneš si ještě na svůj první extraligový zápas?

Na svůj první extraligový zápas si bohužel nepamatuji. Ale na první soustředění si vzpomínám moc dobře. Právě tam jsem se poprvé seznámila s holkami a bylo to opravdu vtipné (smích).

A co tvůj první extraligový gól? Ten se ti podařilo vstřelit v říjnu 2012 proti týmu Asper Šumperk. Židenice tehdy zvítězily 6:0. Pamatuješ si tento moment? Ve své úvodní sezoně jsi navíc nasbírala 26 bodů.

První gól si naštěstí pamatuju, teda doufám, že správně. Byla jsem faulovaná a jela jsem trestné střílení a myslím, že jsem to Jarče Davidové šoupla backhandem.

V dresu Židenic jsi nakonec v Extralize žen nasbírala 121 bodů. Jak vnímáš toto číslo s odstupem času?

Jo, jsem za to ráda, ale co si budeme, mohlo být klidně víc (smích).

Tvé působení v Židenicích se dá rozdělit na dvě výrazné etapy. Cesta začala v roce 2012, po šesti sezonách v klubu jsi odešla do Bulldogs a následně do Hattricku. Po několika letech ses ale rozhodla vrátit zpět – nejprve do B-týmu. Co tě přivedlo zpět právě do Židenic?

Tenkrát už jsem měla jasno, že extraligu hrát nechci, ale chtěla jsem u florbalu zůstat. Kamarádka mě přemluvila, ať jdu hrát za Hattrick druhou ligu. Měly jsme dobré podmínky, tak jsem si řekla proč ne. Hned v první sezoně jsme postoupily do první a já se po dvou sezonách rozhodla, že už florbal hrát nechci. Oslovila mě ale Evča Filipová, jestli nechci jít hrát za Židenice. Prvně jsem odmítla, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a napsala jsem jí, že do toho jdu. A Židenice proto, protože to pro mě byl vždy nejlepší klub, který mně i po prvním odchodu zůstal hluboko v srdci.

V B-týmu jsi byla jednou z nejzkušenějších hráček a svými výkony sis znovu řekla o místo v A-týmu. Jak jsi vnímala možnost vrátit se po letech zpět do Extraligy?

Rok 2025 byl pro mě velkou výzvou už od prvního ledna. Když přišel Jirka Starý s nabídkou pomoct udržet Extraligu, řekla jsem si, že by to mohla být skvělá tečka za všemi mými výzvami. Ale přiznám se, že začátky byly opravdu fyzicky náročné.

Když porovnáš své první působení v Židenicích v letech 2012–2016 s návratem v sezonách 2024/2025 a 2025/2026, v čem byl podle tebe největší rozdíl? Ať už z pohledu týmu, prostředí nebo tvé role v kabině.

Když jsem poprvé přišla do Židenic, byla úplně jiná doba (smích). Byla jsem devatenáctileté kuře, jedna z nejmladších v týmu, a sbírala jsem zkušenosti od starších a zkušenějších hráček. Při návratu minulý rok už to bylo úplně naopak. Najednou jsem byla ta zkušenější, taková mladší veteránka, která už má v hlavě spoustu věcí srovnaných. Co se týče klubu, tak se toho za ty roky změnilo opravdu hodně. Dneska mají holky všechno – fyzioterapeuta, kvalitní výbavu, videorozbory… Je vidět, že se klub i celý florbal posunuly zase o kus dál. Největší rozdíl ale asi vidím na svém těle. Dřív mě nebolelo vůbec nic, neřešila jsem vitamíny, regeneraci ani protahování. Teď jsem o sebe musela hodně pečovat, abych vůbec ráno vstala z postele (smích).

Za svou kariéru jsi zažila spoustu velkých zápasů. Na které momenty z působení v Židenicích nikdy nezapomeneš?

Určitě nikdy nezapomenu na play-off, když jsme porazily Chodov 5:3. Dalším nezapomenutelným momentem bylo vítězství 5:1 nad Vítkovicemi. To jsou zápasy, kdy porazíte favority, a ty vám zůstanou v hlavě už navždy.

Z druhého působení v Židenicích nikdy nezapomenu na záchranu Extraligy, když jsme Rtyni porazily 3:0 na zápasy. Oslavy byly opravdu velké (smích). A samozřejmě ani na letošní sezonu, kdy jsme v první sérii play-down nedaly Dobrušce vůbec žádnou šanci a vyhrály 4:0 na zápasy. I to byl moment, na který budu ráda vzpomínat.

Každá kariéra má ale i své těžší chvíle. Který moment byl pro tebe nejnáročnější a co ti pomohlo ho překonat?

Nejnáročnější pro mě byla vždycky zranění. Když chceš hrát, ale tvoje tělo ti to nedovolí, je to asi to nejhorší, co sportovce může potkat. V těch chvílích mi nejvíc pomáhala moje rodina a přítelkyně. Bez jejich podpory bych některá těžká období zvládala mnohem hůř.

Co ti florbal za všechny ty roky dal – nejen po sportovní, ale i po lidské stránce?

Florbal mi dal strašně moc. Naučil mě disciplíně, dal mi spoustu zkušeností a vždycky byl skvělým odreagováním od běžných starostí. Ale asi to nejcennější, co mi přinesl, jsou lidé – díky florbalu jsem poznala spoustu skvělých kamarádů, kteří zůstali součástí mého života.

Kdy sis poprvé uvědomila, že se tvoje kariéra na nejvyšší úrovni blíží ke konci?

Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem po trénincích nebo zápasech chodila domů a brečela bolestí, protože jsem věděla, že přes to zranění už víc nezvládnu. To byl moment, kdy mi došlo, že takhle už to dál nejde.

Jak už asi všichni ví, po letech jsem konečně podstoupila operaci ramene. Jsem za ni neskutečně vděčná, ale zároveň vím, že už to pravděpodobně nikdy nebude stoprocentní.

Jak těžké bylo udělat definitivní rozhodnutí skončit?

Rozhodnutí skončit bylo opravdu hodně těžké. Holky mi za tu dobu neskutečně přirostly k srdci a nebylo jednoduché se s tím vším rozloučit. I když jsem byla rozhodnutá, že je to moje poslední sezona, pořád jsem v hlavě řešila, jestli si přece jen nedat ještě jednu.

Od posledního zápasu už uběhlo několik měsíců. Jak sis zvykla na život bez pravidelných tréninků a extraligových zápasů? Jak trávíš svůj volný čas?

Chtěla bych říct, že jsem najednou měla spoustu volného času, ale úplně to tak nebylo (smích). V práci jsme řešili spoustu problémů, takže bylo pořád co dělat. Musím ale říct, že chodit spát v deset večer se mi fakt začalo líbit (usmívá se). Navíc jsem ještě dohrávala AFL a hokejbal, takže těch opravdu volných víkendů jsem vlastně moc neměla.

Znamená konec vrcholové kariéry také definitivní rozloučení s florbalem, nebo tě fanoušci budou moci vídat alespoň na hřištích nižších soutěží?

Nějak se nám nepodařilo sehnat lidi na nižší soutěž, takže budu hrát florbal už jen za kluky v AFL (amatérská florbalová liga). Ale rozhodla jsem se pokračovat v hokejbalu.

Jakou radu bys dala mladým hráčkám, které jsou teprve na začátku své florbalové cesty?

Ať si florbal hlavně užívají. Výhry jsou krásné, ale stejně tak je potřeba umět přijmout i prohry, protože i ty vás posouvají. Ať na sobě pracují, poslouchají trenéry, ale zároveň věří samy sobě.

A hlavně ať pečují o své tělo. Když jste mladí, máte pocit, že vydržíte všechno, ale regenerace, protahování a prevence zranění se vám jednou mnohonásobně vrátí.

A na závěr – kdybys měla svou kariéru v dresu Florbalu Židenice shrnout jednou větou, jak by zněla?

Moje kariéra v Židenicích byla plná emocí, dřiny, přátelství a nezapomenutelných okamžiků, na které budu vzpomínat celý život.

Máš nějaký vzkaz pro klub?

Přeji Židenicím, aby pokračovaly v nastavené cestě a dál se rozvíjely stejně úspěšně jako doposud.

A řekla bys něco našim fanouškům?

Děkuju všem fanouškům, kteří nás podporovali doma i venku. Vaše podpora byla vždycky cítit a byla jedním z důvodů, proč stálo za to nechat na hřišti úplně všechno.

Linda Hyksová tak uzavírá svou extraligovou kapitolu, ale její spojení s Florbalem Židenice zůstane navždy součástí klubového příběhu. Děkujeme za všechny roky v růžovo-černém dresu, za emoce, bojovnost a chvíle, na které budeme rádi vzpomínat. Přejeme ti jen to nejlepší do další etapy!