Sešly jsme se jednu listopadovou sobotu,
abychom odmakaly florbalovou robotu.
Jely jsme hezky busem společně
a celá jízda vypadala svátečně.
Tož po cestě jsme zastavily na benzínce
a mám to celé v nádherné vzpomínce,
jak si holky lakovaly nehty výrazně doruda,
aby žádná v Jaroměři nevypadala jak pobuda.
Na místě se naše děvčata převlékla do rudých dresů,
aby je na první pohled poznali lidé ze zdejších lesů.
A už jsme jen čekaly na naši zlatou veteránku,
která je základním kamenem hry i beze spánku.
Od začátku jsme jednogólovou ztrátu stahovaly,
ale soupeřky se pěkným betonem vychloubaly.
Až sedm sekund před koncem zápasu,
nám důstojník přinesl gólovou spásu.
A tím pádem vítězství bylo na naší straně,
byť přiznávám, že jsme byly hodně na hraně,
abychom to do konce zápasu vůbec stihly
a nebezpečnému prodloužení se tím vyhly.
Pak se jelo zapít bodový zisk na ubytovnu,
i když láhví dobrého moku bylo poskrovnu.
Některým z nás se rozjasnily líce,
když viděly ty basketbalové zajíce,
kteří na stejném místě jako my uléhali ke spánku,
aby nechali odpočinout svou sexy tělesnou schránku.
Ráno hezky usměvavé, krásné a v plné síle,
vyrazily jsme do nového zápasového cíle.
V Rokytnici v Orlických horách stála další hala,
ve které jsme se v modrých barvách daly do gala.
Drtivou většinu zápasu jsme nad výsledkem měly kontrolu.
Pár minut nám však chybělo k dosažení vytouženého vrcholu
v podobě výhry v základní hrací době.
Nicméně jsme asi málo věřily samy sobě
a soupeř nám stihl vyrovnat zápasový stav,
čímž rozvášnil svůj věrný fanouškovský dav.
Při nájezdech jsme se vícekrát trefily do brány
a to tedy vůbec nepotěšilo zdejší milé pány!
Výsledek je, že z možných šesti bodů máme pět
a předat vám to, jsem zvládla napsáním pár vět.