Moni, v soutěži Díky, trenére o mládežnického trenéra roku jsi postoupila do nejlepší osmičky. Jaký je to pocit?

Je to úžasný pocit, jsem strašně ráda, že jsem v tomto skvělém projektu, který oceňuje mládežnické trenéry. Když jsem se to dozvěděla, skákala jsem radostí. Bohužel jsem to nikomu nemohla říct, až za týden mohla vyjít pravda na povrch. (směje se)

Víš, kdo tě do soutěže přihlásil? 

Do soutěže mě přihlásil jeden tatínek od hráčky. Byl to Jiří Pavlík, jehož dceru trénuji už šestou sezónu. Na začátku jsem netušila, kdo to byl, poté se mi ale přišel přiznat!

Jak zatím soutěž doposud probíhala? Co jsi musela absolvovat?

V prvním kole jsem odpovídala na různé otázky. Po postupu do druhého kola bylo potřeba organizátorům soutěže poslat fotky „v akci“ a natočit video s poděkováním trenérům, kteří se věnují právě mládeži. Na základě těchto požadavků bylo následně porotou vybíráno TOP 16 trenérů. Když jsem se dostala i do tohoto výběru, tak nás organizátoři přijeli navštívit na soustředění do Jedovnic, kde si vyzkoušeli náš trénink, a zároveň natáčeli můj medailonek. Poté odborná porota vybrala nejlepší osmičku.

Porotu soutěže jsi zaujala a nyní jsi aspirantem na celkové vítězství v soutěži. Jak bys s výhrou naložila? 

Velmi těžká otázka, moc jsem nad tím zatím nepřemýšlela. Pokud bych ale vyhrála a získala finanční odměnu, tak bych asi vyrazila na zahraniční stáž.

V soutěži nikdy nezvítězila žena, ale letos je v top 8 hned pět zástupkyň něžného pohlaví. Znáš se s některými finalisty? Co říkáš na jejich práci?

Ano, vím, že letos je tam větší konkurence žen. Zatím jsem neměla příležitost se s nimi potkat, ale velmi se těším, až se v Praze uvidíme. Viděla jsem všechny medailonky a musím říct, že každý sport a trenér je něčím výjimečný. Je jasné, že každý z nás ten daný sport a ty děti miluje. To si myslím, že je nejdůležitější.

Díky postupu do TOP 16 jsi za odměnu dostala možnost vlastního billboardu, což se jen tak někomu nepoštěstí. Jaké je dívat se na sebe u Zvonařky?

Určitě je lepší se vidět na billboardu, než točit medailonek. (směje se) Je to super! Kamarádi, holky, rodina, rodiče od hráček, prostě spousta lidí mi zasílá fotky. Cítím velkou oporu, jsem šťastná, že to se mnou prožívají.

V Židenicích máš nyní na starosti starší a mladší žákyně, v minulosti jsi trénovala i elévky nebo přípravku. U jaké věkové kategorie se cítíš nejlépe a proč?

Je těžké říct, kde se cítím nejlépe. Mám úžasný trenérský tým a skvělé hráčky. Když máte tyto dvě věcí, bude se vám vždycky dobře pracovat. Když se k tomu přidají rodiče od hráček, kteří vás podporují – je to splněný sen být součástí tohoto týmu. Vždycky se snažím vypořádat s tím, co přijde.

Co je tvým cílem u těchto kategorií?

Samozřejmě chci vychovávat nejen výborné hráčky po florbalové stránce, ale také poctivé, férové a slušné osobnosti do běžného života. Nejsem jen trenér, snažím se být i něco víc, být kamarádka. Náš dlouhodobý a společný sen je odjet na turnaj do Švédska. Bohužel nám současná situace vůbec nepřeje, takže těžko říct, zda se nám to splní.

Lákalo by tě i trénování chlapeckých kategorií?

Možná i ano. Mám ráda výzvy a nikdy jsem neměla problém vycházet s mužským pohlavím! Ale myslím si, že jsem se u dívčích kategorií našla.

Co je tvým trenérským, ale také osobním či pracovním cílem?

Určitě si chci udělat trenérskou licenci B, pokračovat v trénování a ráda bych odjela na celou sezónu do zahraničí. Myslím si, že to může být velmi dobrá zkušenost. Také jsem dostala možnost se stát trenérkou mládežnických výběrů GU15-východ. Jsem ráda, že si mě Martin Czeczinkar a Kuba Martinek vybrali do svého týmu. Jsou to skvělí trenéři!

Jak jsi zmínila, dostala ses k trénování GU15 pod křídly Martina Czeczinkara a Jakuba Martinka. Jak zatím tato spolupráce probíhá, a zvláště v této nepříznivé době?

Měli jsme štěstí, že jsme v září stihli předkemp, který se konal v Brně. Pozvali jsme 60 hráček z celého východu, hledali jsme ty nejšikovnější hráčky, které s námi měly odjet na čtyřdenní kemp. Ten se ale z důvodu současné situace bohužel neuskuteční. Není to ale jen práce v hale. Předchází tomu velká příprava, komunikace s kluby, trenéry a s hráčkami, byl to poměrně náročný proces. Každopádně věřím, že se vše vrátí do zaběhlých kolejí a další kemp se už uskuteční.

V současné době jsou bohužel kvůli koronaviru pozastaveny téměř všechny sportovní aktivity. Jak to tvé svěřenkyně vnímají? Zůstáváte v kontaktu? Udržují se holky v kondici?

Myslím si, že tato situace není dobrá pro nikoho. Nemůžeme trénovat, hrát zápasy, ale i přesto jsme vymysleli platformu, přes kterou děláme on-line tréninky, semináře, rozbory videí a další věci. Jsme v neustálém kontaktu. Holky doma neskutečně makají, takže věřím, že se do tréninkového procesu vrátíme ještě silnější. Jsem ráda, že to vzaly zodpovědně. Některé dělají neuvěřitelné pokroky.

Myslíš si, že se sezona ještě rozjede?

Já jsem optimista, takže se určitě rozjede. Nejsem si jistá, zda to bude tento rok, ale v lednu se snad uvidíme.

Na konec rozhovoru změníme téma. Florbal ti sice zabírá spoustu času, ale co děláš ve svém volnu?

Ráda jím, například domácí hamburger! (směje se) Chodím běhat, cvičit a regenerovat do wellness.

Finále se pravděpodobně uskuteční v sobotu 16. ledna 2020 v aréně na Podvinném Mlýně v Praze. Více informací o soutěži Díky, trenére najdete na webové stránce https://dikytrenere.cz/