Nepatří mezi skupinku zakladatelů, ale svou aktivitou, zápalem a výkony se nesmazatelně zapsal do židenické historie. V mužích mu patří druhá příčka v počtu odehraných zápasů v dresech s logem Židenic. Nastoupil k úctyhodným 316 utkáním, ve kterých posbíral 161 branek a 87 asistencí. Srdcař, dříč, kapitán a lídr - Michal "Orel“ Čerňák.

Židenice vděčí vzdělání za to, že do svých řad získaly jednoho z největších srdcařů své historie. Právě studium na vysoké škole byl důvod, proč se Michal Čerňák, kterému nikdo neřekne jinak než Orel, v roce 2002 začal ohlížet po sportovním vyžití v Brně. Tento původně znojemský fotbalista hledal doplňkový amatérský sport poblíž Vinohrad, aby si příležitostně zahrál a udržoval tak kondici na výkonnostní úrovni. Tehdejší kolektiv a zápal ale nakonec rozhodly, že se u něj florbal rychle stal sportem číslo jedna a fotbalová kariéra musela jít stranou. Hned první sezónu po svém příchodu naskočil k pár utkáním a pak už nepřetržitě nastupoval až do sezóny 2015/2016, kdy ho bohužel pro Židenice životní cesta odvála pracovně do Prahy. Nebýt této změny, jistě by přidal ještě nespočet zápasů v židenických barvách. Florbalovou kariéru ukončil v roce 2017 v pražském týmu BLACK ANGELS.

Orel byl dlouhé roky neodmyslitelným kapitánem židenického áčka a stál u všech úspěchů včetně postupu do tehdejší 2. ligy, o kterém jsme psali v článku Zlatá éra mužů. Kromě toho se Orel angažoval i jako trenér. Začínal jako trenér mládeže. V té době se jednalo spíše o kroužek, který by pro dnešní trenéry byl jen těžko pochopitelný. Kolektiv různě starých dětí, které se jen nahodile účastnily sokolských turnajů a amatérské florbalové ligy v Újezdu u Brna. Až po asi dvou letech se v klubu začaly utvářet klasické mládežnické týmy a nebyl to jednoduchý start. Jelikož děti, které do té doby trénovaly napříč kategoriemi, byly rázem limitované věkovým omezením. Bohužel tým musel postavit mimo sestavu pár mladších talentovaných hráčů, protože se nepodařilo poskládat dostatečný počet dětí i pro jejich kategorie. Posléze se Orel měl v sezóně 2007/08 od mládežnických kategorií posunout k ženskému A-týmu, jako člen širšího realizačního týmu, konkrétně jako psycholog. Z toho ale nakonec sešlo a Orel začal vypomáhat jako trenér ženské rezervy. Ta ale měla v té době ve svých řadách nespočet zkušených hráček, které vyhrávaly zápas za zápasem a jednalo se tak spíše o formální funkci. Orel na to však vzpomíná rád. "Byla to pro mě skvělá zkušenost a nahlédnutí na florbal z úplně jiného pohledu, než jsem byl zvyklý. Ženy v té sezóně vybojovaly postup do Extraligy, kterou se podařilo držet až do loňské sezóny a dodnes mám týmové tričko k vítezství v 1. lize jako skvělou vzpomínku.“ Poté ještě chvíli trénoval juniorky a krátce byl i na lavičce mužů. Což ale při vzpomínání nepovažuje za úplně šťastné období. Protože dělat rozhodnutí o taktice a sestavách A-týmu a B-týmu nebylo lehké ani pro něj, ani pro spoluhráče, kteří patřili mezi jeho dobré přátele.

Když vzpomíná, co bylo zásadní pro směr jeho florbalové kariéry, tak vyzdvihuje hlavně atmosféru v týmu a jádro, které se podařilo v Židenicích poskládat. Nejraději míval začátky sezóny, kdy všichni byli plní očekávání a chuti hrát florbal. To bylo vždy nejpozitivnějším obdobím roku. Orel patřil mezi hráče, kteří si libovali v letní přípravě, běhání a posilování – to co obecně ostatní považují za nutné zlo. Ale přiznává a zpětně hodnotí, že kdyby tomu věnoval ještě trochu více, mohly být jeho výkony ještě lepší. 

Kromě celoročních turnajů spolu tým objížděl i mimosezónní turnaje. Tam ne vždy jde o sportovní zážitek, ale i o vzpomínky, které zůstávají po celý život. Speciálně zmiňuje turnaj Slovak Open. "Ten začínal každý rok návštěvou Olympie v Brně, kde si Guma (pozn. redMartin Kolínský, brankář a jediný muž, který za Židenice odehrál více zápasů než Orel – 414!) musel vždycky koupit borovičku.” To je jediný detail, o který se s námi Orel podělil, ale vzpomínky prý jsou to nejlepší, co mu florbal dal. A co bylo zásadní v případě trenérské kariéry? "Nejzásadnější bylo to, že mi trénovaní někdo vůbec nabídnul, nebo mě oslovil. Do té doby jsem o tom vůbec nepřemýšlel, ale potom už moje trenérská kariéra jela tak nějak samospádem. Skvělé taky bylo patřit pod Sokol. Bez ohledu na věk si všichni vždy tykali a bavilo mě potkávat se se sportovci z jiných odvětví – s Bárou Pachtovou jsme v kontaktu doteď.“ Na co ale naopak nevzpomíná rád je, že tým bohužel o některé spoluhráče přišel navždy a příliš brzy. "Věřím, že jestli se na nás Filip nebo Tomáš koukají někde z lepšího místa, tak mají radost, že se florbal v Židenicích stále hraje!”

Za nejsilnější zážitek považuje první postup z nejnižší soutěže v roce 2004/05. Tam se až do konce sezóny bojovalo o dvě postupová místa. Židenicím se podařilo urvat vítězství a postup až v úplně posledním zápase na “domácí” půdě ve Slavkově, kde se tenkrát hrávalo. Zápas byl o to emotivnější, že se jednalo o přímý souboj o postup s celoročním rivalem z Třebíče. A za největší osobní úspěch potom považuje, že ho někteří jeho svěřenci výkonnostně přerostli a podařilo se je úspěšně začlenit i do A-týmu mužů.

Kdo Orla zažil ví, že patří k bezproblémovým lidem, který vychází s každým. Když ale loudíme jmenovitě, s kým rád spolupracoval a jestli je stále s někým v kontaktu, zavzpomíná. “Ze spoluhráčů jsem si herně nejvíc sednul s Jelenem (Pavel Jelínek), se kterým jsem v kontaktu dodnes, ale místo florbalu teď spíš řešíme děti. A jednou za čas slyším nebo vidím informace od Gumy (Martin Kolínský), což mi vždy udělá radost. Určitě nezapomenu na trenérské duo Petra Prouzová a Gaba Drápalová. A za Sokol musím zmínit Bětku Starou, Věru Drápalovou a především Květu Svobodovou.”

A poslední otázka, kterou jsme Orlovi položili. Sleduje stále Florbal Židenice? “Tak určitě! Sleduju web a výsledky dospělých týmů, i když už poznávám jen pár jmen. Na druhou stranu je pěkné vidět, ze už za nás hraje generace potomků mých dřívějších spoluhráčů. Je skvělé sledovat, jak se Židenice vypracovaly od pár nadšenců, kteří se přihlásili do oficiální soutěže, po klub, který má více než 10 mládežnických kategorií a vlastní zaměstnance. Mrzí mě ale, že jsme opustili hlavičku Sokola.”

Byla to šťastná náhoda, že tento sportovec a srdcař našel tenkrát židenickou sokolovnu. Kdo ví, jak by dnes vypadal tým s Drakem na prsou bez jeho výrazné stopy. Není to ale jen o něm, v týmovém sportu by nemělo být žádné “já”. Poděkování patří i všem spoluhráčům, kteří vytvářeli tu správnou týmovou atmosféru, která Orla přesvědčila, aby dal florbalu přednost před fotbalem a mohl se tak stát osobností Židenic.

Děkujeme, Pane Kapitáne!  

Autor článku: Ondřej Vývoda